Eiger (3970 m), vlevo Jungfrau (4158 m)
Spor po události v severní stěně Eigeru
Nehody v Alpách, 8. díl
Plukovník HANS EBNER, vedoucí alpské policie na rakouském Ministerstvu pro vnitřní záležitosti, policejní horský vůdce, horský a lyžařský vůdce se státní zkouškou, expert na všechny druhy alpinismu
Mag., jur. DALIA TANCZOS, právník, členka nejužší skupiny špičkových znalců na problematiku bezpečnosti v horách, členka společnosti Kuratorium für alpine Sicherheitvůdce
Při překonávání Božského traverzu v severní stěně Eigeru se zřítil první ze dvou lezců, jeho partner ho zachytil a zachránil. Důsledkem této nehody bylo ale to, že prvolezec utrpěl omrzliny na obou nohách. Protože pojišťovna, se kterou měl postižený horolezec sjednáno pojištění úrazu, nepřistoupila na žádost o finanční vyrovnání, rozhodl se postižený pojišťovnu zažalovat. Právní spor řešil nakonec až soud.
Dva alpinisté z Korutan uskutečnili 9. března 2013 výstup po klasické Heckmairově cestě v severní stěně Eigeru. Po dvou nocích, kdy bivakovali ve stěně, dosáhli 11. března 2013 kolem poledne vrcholu. Jeden z těchto dvou horolezců utrpěl při výstupu stěnou omrzliny. Muselo mu být amputováno všech deset prstů na nohou. Zraněný muž zažaloval kvůli popisovanému úrazu pojišťovnu, s níž měl sjednánu úrazovou pojistku. Pojišťovna totiž odmítla poskytnout plnění. Horolezec udával, že v Božském traverzu, kdy lezl jako první, spadl do lana. Při tomto pádu došlo ke značnému poškození jeho kalhot, takže se mu promočily nohy od kolenou dolů, a tím pádem pak došlo následně k omrzlinám. Pád a poškození kalhot hodnotil jako nehodu, tedy jako „škodní událost”.
Jeho lezecký partner později zahynul při neštěstí v Alpách. K ověření průběhu nehody a všech skutečností kolem této události byly tedy k dispozici pouze údaje od poškozeného. Jako důkaz nebyly k dispozici ani poškozené lezecké kalhoty. Ty byly patrně při prvním ošetření ve švýcarské nemocnici zlikvidovány.
Pojišťovna požadavek na odškodnění zamítla, její argumentace byla následující:
- Výstup severní stěnou Eigeru ohodnotila jako „expedici“, na expedici se uzavřené pojištění nevztahuje, a proto není nárok na vyplacení pojistky.
- Událost nelze označit jako nehodu ve smyslu Všeobecných podmínek pro pojištění nehod (Allgemeine Bedingungen für Unfallversicherungen).
- Túra nebyla oběma alpinisty dobře naplánována a vzhledem k povětrnostní situaci nebyla dobře provedena.
- Pokud by alpinisté při nehodě zavolali o pomoc, mohlo dojít k vyproštění ze stěny záchranáři z Grindewaldu. Alternativně měli oba horolezci také možnost dostat se ze stěny dolů do bezpečí slaněním.
- Žalující lezec měl během druhé noci, kdy horolezci bivakovali ve stěně, využít možnost k výměně oblečení, vyměnit měl především ponožky.
Heckmairova cesta (cesta prvovýstupců) je klasickým výstupem v severní stěně Eigeru
Průběh výstupu a procesu
Proces u zemského soudu v Klagerfurtu začal výslechem žalobce. Dle něho probíhala výprava takto:
- 9. března 2013: Oba muži z Korutan vyjeli prvním vlakem z Grindelwaldu do stanice Eigergletscher, odtud se vydali na výstup do severní stěny Eigeru. Kolem 10:00 začali s vlastním výstupem ve stěně. V daném místě nebyly patrné žádné stopy po někom, kdo by šel před nimi. Po celé trase severní stěnou museli prošlapávat stopu. Kolem 16:00 dosáhli takzvaného Vlaštovčího hnízda, zde strávili noc. Až sem se jim dařilo dodržovat časový plán výstupu.
- 10. března 2013: Kolem 7:45 pokračovali ve výstupu a asi ve 13:00 se dostali k Božskému traverzu. Zde došlo při poslední lanové délce k pádu do lana (přibližně ve 14:30). Při kyvadlovém pádu do lana v příkrém a skalnatém terénu došlo podle líčení poškozeného k poškození kalhot. Na kalhotách v oblasti kolen vznikly dva až čtyři centimetry dlouhé trhliny a na levém stehně měl lezec odřeniny. V oblasti Božího traverzu začalo navíc sněžit. Prvolezec pokračoval po pádu v lezení až ke stanovišti, kde se nacházel jeho partner. Padajícího sněhu přibývalo a navíc se stále více zvedal vítr. Oba horolezci v tomto okamžiku vyhodnotili situaci tak, že bude pro ně jako nejbezpečnější varianta, když uskuteční výstup přes vrchol. V následujícím úseku, který se nazývá Pavouk – traverz po ledovém poli – byl velmi tvrdý led. I tuto pasáž oba muži zvládli bez potíží a dostali se tak až na začátek vrcholového žlabu. Tma je zastihla několik lanových délek před takzvaným Cortiho bivakem. Zde byli nuceni strávit ve stěně druhý bivak. Přes noc zůstali zavěšeni v příkrém terénu na nepříliš dobře vybudovaném stanovišti – na špatně upevněné skobě a na jenom šroubu do ledu. Až v tomto bivaku si žalobce všiml, že má poškozené kalhoty a od kolen dolů mokré nohy. Počasí bylo špatné i během noci a on cítil, že má velice podchlazené nohy. V oblasti kolen byl navíc velmi mokrý.
- 11. března 2013: Dalšího rána pokračovali ve výstupu směrem k vrcholu, na vrchol dorazili až kolem dvanácté hodiny. Po překonání výstupního žlabu, kterým končí stěna, začal poškozený horolezec pociťovat, že v nohou nemá cit. Protože na vrcholu stejně jako den předtím panovala mlha, oba muži zvolili pro sestup o něco delší, ale objektivně bezpečnější cestu přes sedlo Eigerjöcher. Odtud došli ke stanici dráhy Jungfraujochbahn a vlakem se vrátili zpět k místu, odkud původně vyráželi.
Skutkový stav a další okolnosti
Nejprve se celý případ posuzoval z profesního alpinistického hlediska. K vyhodnocení byli přizváni znalci z oblasti alpinismu a meteorologie, kteří zpracovali odborné expertizy. Vše nakonec směřovalo k principiální otázce, zda se u popisovaného případu jednalo o nehodu, nebo ne. Tato právnická otázka byla vyjasněna až poslední instancí. Při přelíčení u zemského soudu v Klagenfurtu se nejdříve projednávaly i další aspekty, které by mohly vést k vyloučení odpovědnosti pojistitele. Formou konkrétních otázek byl předložen i znalecký posudek odborníků na problematiku pojištění. I tento posudek byl jedním z podkladů o rozhodování. Z tohoto dokumentu několik zajímavých momentů:
Jedná se při výstupu severní stěnou Eigeru o expedici?
Výstup severní stěnou Eigeru po Heckmairově cestě, cestou prvovýstupců, je těžká alpská kombinovaná túra. Tato túra je v oblasti evropských Alp považována za jeden z velkých a těžkých podniků. I když lezecky nepřesahuje pátý stupeň obtížnosti a ledovcové pasáže nejsou strmější než šedesát stupňů, hrají zde rozhodující roli výška stěny (přibližně 1800 výškových metrů) a podmínky panující přímo ve stěně. Tato trasa nemůže být v žádném případě označována a hodnocena jako objevitelská nebo průzkumná cesta. Takové výstupy jsou v běžném slovním alpinistickém žargonu označovány jako „expediční horolezectví“. Výstup severní stěnou Eigeru navíc nelze považovat za podnik, který by odpovídal smyslu původního významu pojmu „expedice“. Nejedná se o cestu do odlehlého a neprobádaného regionu. V blízkém okolí se totiž nachází několik horských chat, k blízkému sedlu Jungfraujoch vede železniční trať, při příznivém počasí se zde opakovaně zachraňují lidé za pomoci vrtulníků.
Probíhaly plánování a realizace výpravy podle zásad alpinismu?
Oběma horolezci uskutečněné přípravné túry a i naplánování celé této výpravy odpovídaly standardu. Na časové naplánování výstupu severní stěnou Eigeru v čase končícího zimního období lze pohlížet jako na vhodně zvolené. Platí, že v posledních letech jsou průstupy stěnou ovlivněny teplými léty a v takovémto případě hrozí ve stěně větší objektivní nebezpečí. Proto se výstupy stěnou plánují většinou právě na období, které tito horolezci zvolili. Centrální ústav pro meteorologii a geodynamiku (ZAMG) v Rakousku byl požádán o zprávu o počasí. ZAMG nabízí kromě regionálních informací o počasí určených pro Rakousko také prognózy počasí pro všechny oblasti Východních a Západních Alp. Tyto prognózy se dají dohledat na internetu. Předpověď počasí vydaná ZAMG na dny 9. a 10. března bylo pro uskutečnění takovéhoto výstupu dobrá, což jinými slovy znamená, že se neočekávalo žádné výrazné zhoršení počasí. Také v podrobnějších meteorologických expertizách se vycházelo z toho, že výprava byla z hlediska předpovídaného počasí proveditelná.
Bylo použité vybavení pro tento typ túry dostatečné a existovala možnost poté, co si horolezec všiml, že je promočený, zabránit omrzlinám?
Použité vybavení poškozeného horolezce odpovídalo standardním požadavkům. Vedle lezecké výstroje měli s sebou oba horolezci bivakový vak, dobrou izolační matraci a spací pytel. Možnosti, jak zabránit omrzlinám byly velice omezené, místo na bivakování bylo tak exponované, že neexistovala žádná možnost, jak by bylo možné provádět třeba masírování, případně také zahřívání prstů nebo něco podobného.
Další možnosti, jak by se bývali měli oba horolezci zachovat po pádu na Božském traverzu.
Prvolezec zůstal po pádu do lana na konci Božského traverzu nezraněn. Pokračovat v dalším výstupu bylo tedy naprosto logickým rozhodnutím. Jiné alternativy toho, jak se po pádu prvolezce správně zachovat, vlastně nepřicházely v úvahu. Vyčkávání a čekání na pomoc by bývalo trvalo mnohem déle. Ani sestup stěnou zpátky k patě stěny by nebyl vhodnou variantou, protože by s jistotou trval podstatně déle a byl daleko nebezpečnější než výstup směrem k vrcholu.
Možnosti zapojení záchranných složek včetně časové kalkulace při realizaci případné záchranné akce.
Vyprošťování ze severní stěny Eigeru se v posledních patnácti letech provádělo výhradně pomocí vrtulníků. Když bylo potřeba jejich nasazení a nepanovalo vhodné počasí, které by umožňovalo uskutečňovat lety, muselo se vždy čekat na vhodnější povětrnostní situaci. V daném případě bylo jasné, že záchranná akce nebyla nutná, protože ani jeden z horolezců se nenacházel v ohrožení života. K zachraňování pomocí vrtulníku by čistě teoreticky bylo možné přistoupit pravděpodobně teprve až odpoledne následujícího dne. V té době už ale byli oba horolezci na zpáteční cestě na sedlo Jungfraujoch.
Záchrana prováděná ze země by tedy trvala poměrně dlouho. Průběh záchrany ze země by byl nejspíše takový, že zásahové jednotky by se na místo dostaly až následujícího dne. Samotný výstup na vrchol trvá něco mezi třemi až pěti hodinami, a také takovou dobu by zřejmě trvalo i samotné vyprošťování. To, jak dlouho by vyprošťování ve skutečnosti opravdu trvalo, je však v tomto případě pouze teoretické. Situace při zachraňování by podle aktuálních podmínek ve stěně mohla mít docela jiný průběh. Pokud by večer 10. března 2013 byla kontaktována záchranná centrála v Grindelwaldu, dostali by horolezci od disponenta zcela jistě radu, aby udělali to samé, co učinili lezci ve stěně – totiž, aby bivakovali, vystoupali nahoru a pak se vydali na zpáteční cestu.
Poté, co se z takovýchto rozborů určilo, že podle názoru znalců probíhal výstup standardním způsobem a nedošlo při něm k žádným špatným rozhodnutím, se vyšetřování přesunulo k zodpovězení otázky: byla to nehoda – ano, nebo ne? Více o takovémto rozhodování v následujícím rozboru od autorky Dalia Tanczos.
Nedojde-li k nehodě, nejsou třeba žádné peníze. Jaké jsou možnosti pojištění při takovýchto túrách?
Pojištění přináší klid – to platí v případě, když si sjednáte pojistnou smlouvu podle individuálních požadavků, které odpovídají potřebám a konkrétnímu druhu volnočasových aktivit a přitom jsou správně pokryta rizika při provádění těchto aktivit. Vydejme se na malou procházku rozsáhlou problematikou nebo také džunglí pojištění u tohoto konkrétního případu.
Hororovou vizí každého horolezce je výprava, která skončí v nemocnici. Horolezec v popisovaném případu sice přežil, ale utrpěl omrzliny na předních částech chodidel, což nakonec vedlo k amputaci všech prstů. Přebírá pojišťovna v tomto případě zodpovědnost za škodu? Jaké pojištění má smysl uzavírat? Na co je třeba dát si pozor?
Konkávní tvar stěny zadržuje velmi často husté mraky, které ztěžují výstup
Takto vidí severní stěnu Eigeru pilot záchranného vrtulníku
Popisovaný příklad
Žalobce uzavřel se žalovanou pojišťovnou soukromou úrazovou pojišťovací smlouvu, ve které bylo pojištěno riziko pro sportovní aktivity označené jako „lezení, horský terén od stupně obtížnosti V“. Naprosto jednoznačné a jasně formulované podmínky pojištění definují, co se dle této smlouvy považuje za nehodu: „Za nehodu je považována ta situace, když pojištěná osoba utrpí újmu na zdraví kvůli náhlé a z vnějšku na její tělo působící události (označeno jako „škodní událost”)...“
Žalobce a jeho lezecký partner vystupovali severní stěnou Eigeru po Heckmairově cestě. Po první noci, kdy bivakovali, se při dalším výstupu v oblasti Božského traverzu náhle odlomil kámen, na kterém stál žalobce předními hroty svých maček. Žalobce, který se po stěně pohyboval jako prvolezec, se následkem uvolnění tohoto kamenu kolem 13:00 zřítil. Při pádu se na jeho kalhotách vytvořily v oblasti kolen 2 až 4 cm dlouhé trhliny. Na těle neutrpěl žádná zranění. Kolem 17:00 si žalobce při přípravě druhého bivaku v oblasti výstupní spáry, kde končí stěna, všiml, že je na kolenou a na chodidlech promočený. Teprve teď zjistil, že má poškozené kalhoty. Během následující noci, kterou strávil zavěšený v sedlovém bezpečnostním pásu a kdy byl zajištěný pomocí šroubu do ledu a háku, jež sám připevňoval, si nesundal boty. Přibližně ve 4:00 zjistil, že má velice studené nohy. Uskutečnit volání o pomoc bylo kvůli nedostatečnému signálu nemožné. Výstup na vrchol byl tedy jedinou možnou variantou, jak výpravu úspěšně zakončit. Kolem poledne toho samého dne se dostali žalobce a jeho lezecký partner na vrchol. Poté začali sestupovat po jižním hřebenu.
Co je nehoda a rozhodnutí nejvyššího soudního dvora
Musí soukromá úrazová pojišťovna zaplatit žalobcem požadovanou částku za ztrátu obou předních částí chodidel ve výši 135 660 € a platit i za všechny budoucí následky této události? Jedná se o nehodu?
Soud první instance po rozsáhlém sběru podkladů a dokazování, včetně toho, že si opatřil i expertizu od odborníků, zamítl velkou část žádosti o odškodnění. Rozhodl ale, že se jednalo o nehodu, kdy je žalovaná pojišťovna povinna platit.
Odvolací soud, kterým byl vrchní zemský soud v Grazu, ale zamítl žalobu jako celek. Zdůvodnil to tím, že jediným náhlým působením zvenčí při dané události nebylo zasažení, respektive poškození těla, ale že přímou újmu utrpěly pouze kalhoty žalobce. Teprve díky tomu, že se v nich objevily trhliny a po dobu několika hodin jimi potom pronikala vlhkost až k dolním částem nohou žalobce. A to byl důvod, proč došlo k omrzlinám. K poškození zdraví tedy nedošlo přímým a nečekaným zásahem zvenčí, nýbrž postupně prosakující vodou přes poničené kalhoty. Podle odvolacího soudu se tedy nejednalo o žádnou nehodu.
Nejvyšší soudní dvůr se k tomuto názoru připojil a dále k tomu uvedl, že omrzliny, které horolezec utrpěl, sice vedly k poškození zdraví, ale nebyly bezprostředně způsobeny nehodou, respektive „škodní událostí“ přímo při pádu. Uvedl, že událost, při které vznikne poškození nebo újma na zdraví, musí vzniknout nečekaně a poškození musí být bezprostředním následkem nehody, tedy „škodní události” a ne až jako její nepřímý důsledek.
Zvláštností tohoto případu je skutečnost, že žalobce při tomto bezpochyby náhle vzniklém pádu do lana sám neutrpěl žádné zranění, ale že došlo pouze k poškození jeho vybavení. A teprve poškození jeho vybavení vedlo později k tomu, že došlo k omrzlinám. Celé rozhodování se soustředilo na určení momentu, zda pád musí být bezprostřední příčinou tělesného poškození pojištěnce a narušení jeho tělesné integrity. Nejvyšší soudní dvůr v tomto případě použil citaci z německé judikatury. Podle německého spolkového soudního dvora by bylo možné označit jako nehodu jen takovou „škodní událost”, kdyby se při ní pojištěnci po pádu ve stěně zaseklo lano, on by v něm zůstal viset, neměl možnost pohybu a v důsledku toho utrpěl omrzliny. V případě mimořádných okolností může být tedy výstroj (v uváděném případě lano) příčinou vzniku „škodní události” (nehody), a to v případě, že je to nepostradatelný prostředek pro pohyb vpřed nebo vzad. Nemožnost pohybu přivede pojištěnce do bezvýchodné situace a horolezec je díky této příčině úplně ochromen. Takovouto situaci lze označit jako skutečnou „škodní událost”. Zohlednění této výjimky je však možné pouze tehdy, když by byla pojištěná osoba nastalou vnější událostí ve svém pohybu natolik omezena a v nastalé bezmocné situaci vystavena působení chladu nebo horka.
Nejvyšší soudní dvůr se jednoznačně připojil k tomuto německému výkladu a došel k závěru, že se v předkládaném případě o nehodu nejedná: Pád žalobce do lana nevedl k žádnému narušení jeho tělesné integrity. Tímto pádem způsobený účinek na jeho vybavení (kalhoty) neměl za důsledek to, že by byl žalobce nějak podstatně omezen v některé ze svých tělesných funkcí a že by se z toho důvodu dostal do bezmocné situace. Po pádu mohl pokračovat v dalším výstupu a výpravu mohl zakončit. Proto není žalovaná úrazová pojišťovna povinna vyplácet pojistnou částku.
Na co se musí při sjednávání pojistné smlouvy dávat pozor?
Podle popisovaného případu je naprosto zřejmé, že pouze pojištění, které je připraveno na míru a kde jsou zahrnuta veškerá rizika spojená s vykonáváním sportovních aktivit, může zaručit plnění všech následků nehody. Smluvní ujednání, které by obsahovalo i pojištění rizika omrzlin, by v předkládaném případě (při splnění všech ostatní podmínek plnění) vedly k tomu, že by žalovaná soukromá pojišťovna musela odškodnění vyplatit.
Zásadní otázkou při sjednávání pojistky proto zůstává: Jaké konkrétní riziko má být pojištěno a jaké plnění od pojistné smlouvy jako pojištěnec očekávám? Odpověď samozřejmě hodně závisí na individuálních zvyklostech a připravenosti nést riziko, které musí být dobře uváženo s ohledem na výšku pojistného a rozsah pojistného plnění pojišťovny.
Pohled do severní stěny ze štoly Eigerwand (2865 m)
Severní stěna Eigeru od zastávky horské železnice Alpiglen (1615 m)
Text: Michael Gruber, Hans Peter Magritzer
Překlad: Kateřina Homutová
Autorizace: Ladislav Jirásko
Foto: Daniel Polman a Alpinpolozei Oberösterreich